Na
co nestačí lidé a technika We
teach the newest techniques and advances
for Human Remains Detection throughout the US and internationally.
Eva Cecil with her dog Nessie conducted several "Teaching Seminars" to Police and SAR canine teams in Czech Republic. The press attended one of the seminars, and interviewed Eva at the end of a two-day session.
Below is the reprint of the article a reporter called Na co nestačí lidé a technika (What People and Machinery Can't Accomplish). This article was published nationwide in the Czech canine magazine, Pes přítel člověka (Dog ~ a Man's Best Friend) in January 2004, issue 49.
Na
co nestačí lidé a technika
Přepsáno z časopisu Pes přítel člověka, Ročník 49, 1/2004
Na co nestačí lidé a technika, to dokáže pes. Ukrytou plastickou trhavinu semtex, vyráběnou zvláštní technologií před rokem 1989, nedokáže odhalit žádný detektor. Stejně tak není žádný přístroj, který by pod zemí nebo na velké ploše vyhledal zbytky lidského těla. Obojí nezvládne ani člověk. A tak nastupuje dávný pomocník člověka - pes.
Jak nejlépe připravit psa pro neobvyklé vyhledávání, bylo námětem přednášky a semináře v Hejnicích. Eva Čečilová z USA tak v tomto roce již podruhé předávala zkušenosti kynologům z České republiky. Tentokrát se sešlo šestadvacet zájemců, mezi nimiž byli členové Záchranných brigád kynologů, Hasičského záchranného sboru, Horské služby, policisté a vojáci.
V
časopise Pes přítel člověka č. 4/2003 je naznačen způsob výcviku psů, jak ho
provádí Eva Čečilová, proto není třeba tyto zásady opakovat. Čechoameričanka
také zajímavě vyprávěla o poznatcích z praktického nasazení psů jejího záchranného
týmu v Kalifornii a o mnoha dalších aspektech práce záchranářů - kynologů.
Několik let záchranáři diskutovali, zda pes může být vycvičen, aby spolehlivě odlišil živou a mrtvou osobu pod sutinami. Pokud namísto živého člověka označí prostor, kde je mrtvá osoba, záchranáři ztratí spoustu času jejím vyprošťováním a nemohou pomáhat dalším zasypaným lidem, kteří žijí. Tím se snižuje šance na jejich záchranu. Proto část záchranářů cvičí psy jen pro vyhledávání živých lidí, někteří jen mrtvých.
Značný pokrok v této specializaci učinili Američané, na čemž má zásluhu rovněž Eva Čečilová, která žije v Menlo Parku ve státu Kalifornia od roku 1968. Poslední tři roky se zbývá výhradně výcvikem psů pro vyhledání mrtvol nebo částí lidských ostatků. Člověk ani žádný přístroj neumí vyhledat zakopanou mrtvolu ani malé části lidského těla, nebo třeba jen kapky krve v trávě na velké ploše členitého terénu. Speciálně vycvičený pes to dokáže.
Tým
psovodů doplňují odborníci
Pětadvacetičlenný tým Evy Čečilové má osmnáct psovodů se psy s různou specializací pro vyhledávání lidí a sedm odborníků doprovodného týmu. Patří k nim lékař - patolog, univerzitní profesorka - antropoložka a také skauti, kteří mají za úkol při vyhledávání na velké ploše jistit přesnou orientaci podle mapy a pomocí družicového navigačního systému. "Je to důležité v rozlehlém terénu, abychom nevynechali žádná místa, nebo naopak aby psi nepřišli na místa, která již byla psovodem kontrolována. Při náročné práci na velké ploše je dobré, když má každý psovod svého skauta. Pak se může věnovat pouze svému psovi, aby sledoval bez přestání jeho pohyb a neunikla mu žádná jeho reakce," vysvětlila Eva Čečilová. Jak později uvedla, při federálních akcích většího rozsahu jsou psovodům přidělovány rovněž logistické jednotky.
Nasazení týmu se datuje od devadesátých let. K prvnímu velkému nasazení došlo při vyhledávání lidí po výbuchu chemičky v Nevadě v roce 1993, kde zahynulo 14 zaměstnanců. "Stát měl zájem, aby se našla alespoň část ostatků každého z nich, neboť patřili k rodinám, jejichž víra nepřipouštěla možnost, že by ztratily svého blízkého, aniž by ho pohřbily," uvedla vedoucí týmu jeden z náboženských důvodů dohledávání. Na místě neštěstí byla také uhynulá těla zvířat, ale psi podle Evy Čečilové označovali pouze ostatky lidí. Z jejího týmu se na akci podíleli čtyři psovodi.
Druhé
významné využití bylo v místě atentátu na budovu v Oklahoma City, kde psi našli
bezpočet kousků rozmetaných lidských těl. "Je důležité a etické najít mrtvého
člověka, byť po kouskách, aby mohl být pohřben, a také proto, aby pozůstalí
nežili ve falešné představě a trápili se tím, že jejich blízký snad někde žije,"
objasnila Eva Čečilová další důvod pro tuto práci. Psovodi z kalifornského družstva
nechyběli ani ve skupině záchranářů se psy při vyhledávání ostatků těl po teroristickém
útoku na dvojčata mrakodrapů v New Yorku. Jedna dvojice tam pracoval ad 5. do
10. dne po zřícení, druhá od 8. do 10. dne. "Byla to velmi otřesná zkušenost,
na kterou nechce nikdo vzpomínat. Nasazení psů bylo problematické, neboť kusy
těl byly všude. Unavení a zřejmě i hůře vycvičení psi to chvílemi začali
brát jako potravu, a tak zvracení záchranářů a policistů bylo běžné. Nakonec
se usoudilo, že práce se psy nemá za těchto okolností smysl, a kynologové byli
odvoláni," vzpomínala Eva Čečilová.
Za
ocenění práce týmu považuje své zařazení s dalšími pěti psovody letos 1. února
do třiadvacetičlenné skupiny psovodů a psů, kteří měli za úkol ve východním
Texasu na hranici se státem Louisiana dohledat menší části těl sedmi kosmonautů
z havarovaného raketoplánu Columbia. Tedy ty části, které na ploše 90 čtverečných
mil nenašly tři tisícovky vojáků. "Podařilo se to, dohledal se každý detail,"
lakonicky prohlásila Eva Čečilová, která je k podrobnostem některých případů
vázaná mlčenlivostí. K práci pro policii a FBI na federální úrovni musí mít
nejen potřebnou zkoušku se psem, ale také příslušné prověření a závazek mlčenlivosti.
Bez splnění těchto kritérií nesmí být žádný psovod na federální akci nasazen.
K dokreslení
práce mohla jen uvést, že pracovali se psy za doslova kritických podmínek, neboť
neustále pršelo a foukal vítr. Práce byla dokonale organizovaná, každý přesně
věděl, kdy má nastoupit, co má dělat, kdy odpočívat. Jako doprovod měl psovod
vždy agenta FBI a skauta nebo vojáka, kteří s přesností na centimetry sledovali
vymezené úseky pomocí satelitního orientačního systému GPS.
Eva
Čečilová má k vyhledávání kadáverů vycvičenou fenku border kolie. Toto plemeno
považuje pro účely svého výcviku za vynikající. Rychle se učí, je dobře ovladatelná,
pracuje s radostí a její pohyblivost je vynikající. Přitom jde o středně velikého
a nenáročného psa.
Své úspěchy
počítá na desítky, úspěchy svého týmu na stovky. "Často pracujeme na kriminálních
případech pro FBI, policii a soudy. Naše pomoc vedla v mnoha případech k usvědčení
vrahů," doplnila.
Výkony
záchranářských psů v jednotlivých státech Evropy jsou podle zkušebních řádů
podobné, přestože akcent na jejich uplatňování je odlišný. Ukázaly to některé
soutěže doma i v zahraničí, při kterých se pedantsky trvá na detailech, jež
nemají s opravdovou záchranou člověka nic společného. Například když se pes
dotkne figuranta, nemá šanci uspět.
V porovnání
s pravidly platnými v USA se Evropa odlišuje dosti významně. V Americe nepřezkušují
poslušnost v našem pojetí a rozdíl je především v označování nalezené osoby.
"Není žádoucí, aby pes označoval osoby vyštěkáváním nebo hrabáním. Je to
proto, aby hledaní vyčerpaní, dehydrovaní a zmatení lidé nebyli ještě více vystaveni
stresům ze psa. Kdo se psů bojí, může v takové situaci velmi trpět. Nebezpečné
je to rovněž u potenciálních sebevrahů. Člověk, který byl nalezen dříve, než
si sáhl na život, může po přiběhnutí a štěkotu psa svůj úmysl dokonat,"
vysvětlila Čechoameričanka. Za oceánem k označování používají nejčastěji nálezku,
tedy jakéhosi malého peška na šňůrce pod krkem psa, který při nalezení osoby
nebo ostatku pes uchopí a přinese pánovi. Potom ho dovede na místo nálezu. Dále
používají pasivní označení, to je zalehnutí, usednutí nebo stání u nálezu.
Na připomínku
našeho záchranáře, že po dlouhém hledání může být pes unaven, a tak rád zalehne,
čímž může klamat, přednášející odpověděla, že zkušený psovod dávno pozná, kdy
je jeho pomocník unaven, a nechá ho včas odpočinout.
Označování
peškem nebo pasivním chováním psa u nálezu považují Američané také nezbytné
u kriminálního činu, kde pes neponičí stopy důležité pro další vyšetřování.
Kdo se zabývá výcvikem záchranářských psů pro vyhledávání zahynulých lidí (v USA se používá termín cadaver), musí počítat s přirozeným chováním psa, jak to popsala záchranářka z Ameriky. "Pro každého psa znamená kadáver jedno jediné - potenciální potravu. A s tímto vědomím přistupujeme k výcviku." Z toho také odvozuje chování psa u ostatků a rozhodně popírá, že by psi při nálezu mrtvoly trpěli nějakou depresí. Tento moment zřejmě zdůraznila také proto, že v případě motivace a výsledného chování českých záchranářských psů je nebezpečí, že by si skutečně mohli vzít nalezený ostatek. "Vaši psi jsou špatně motivováni při výcviku, protože při zákroku hrabou a dobývají se na nalezenou věc, jakoby ji chtěli sežrat. Správně se pes má chovat tak, že projevuje radost, že to pro vás našel a teprve pak dostane odměnu ve formě pamlsku nebo oblíbené hry."
Zkušenost
bývalého policisty Složitost teoretického vysvětlení principů, na jejichž základě pes pracuje, připomněl Gustav Hotový, který ještě v minulém roce pracoval u speciální policejní jednotky a má zkušenosti s výcvikem psů pro vyhledávání ostatků lidských těl. "Individuální pach má nesmírně mnoho zabarvení, což je dáno například pohlavím, prostředím, kde žijeme, čím se stravujeme, ale i profesí. To vše se pes může naučit vnímat. Rozkladem těla dochází k chemickým změnám, které ostatky natolik změní, že vyniká především rozkládající se bílkovina, na kterou se pes naučí reagovat," uvedl Gustav Hotový. I on potvrdil, že hledání kadáveru je pro psa radost a že žádný stres se u jeho psa nikdy ani v nejmenším neprojevil.
Na semináři i při kuloárových diskusích zaznělo mnoho dalších zajímavostí a zkušeností také z úst dalších účastníků. Mohly by posloužit nejen záchranářům, ale z hlediska chování psů mohou zaujmout i další kynology. Proto stojí za to vrátit se k některým zajímavým názorům.
Text:
JR
Foto: AR